Peter „Shrewd“ Lawrence lelkoval opřený zády o zeď baráku na rohu Lexington Avenue a Třiapadesáté. Pozoroval cvrkot Manhattanu kolem sebe přimhouřenýma očima. Možná i proto, že mu do nich svítilo nízké podzimní slunce. Možná i proto, že mu do nich vstupoval dým z cigarety ledabyle vložené do koutku úst. Možná i proto, že se takový výraz ve čtvrti Midtown East očekával od mladíka jeho postavení. Floutek bez stálé práce, frajírek věčně bez peněz, zlodějíček okrádající jiné zlodějíčky a poberty.
Celý Midtown se mění doslova před očima, zvlášť potom, co se rozrostlo nádraží Grand Central Station o pár bloků dál. Pozoroval ten shon a cvrkot kolem sebe a snažil se zapamatovat si co nejvíc.  Snažil se najít v tom nějaký řád a výhodu pro sebe. Támhle naproti u pekárny přijíždí auto pro chleby pravidelně ve dvě odpoledne. Shrewd už věděl, že když šofér zmizí v krámě pro další bedny s chlebem, má dvacet vteřin na to, aby mu šlohnul aspoň jeden bochník z auta a zdrhnul. Kromě pondělka a středy. To na týhle ulici slouží támhleten vytáhlej polda, co nejde pro ránu obuškem daleko. A vždycky se s točícím pendrekem za zadkem potuluje poblíž, asi mu taky voní čerstvě upečené pecny. Takže dneska je středa, sakra. Za pět minut se má objevit Marry zpoza rohu. Blonďatá kráska, co učí někde za rozkopanou a předělávanou Park Avenue v dívčí škole. Vrací se taky pravidelně krátce po druhé a Shrewd na ní rád kouká. Když prochází kolem něho, málokdy si odpustí obdivně písknout, aby věděla, že se mu líbí.
Vyhlížel jí trpělivě. A proč by ne? Nic jiného nemá stejně na práci. Kousek od něj zastavilo auto. Vystoupil z něj elegantně ustrojený chlápek s kloboukem a dlouhým kabátem. To jsou jiný hadry než ty moje, pomyslel si Shrewd a i když uvnitř byl plný obdivu a závisti, na chlapíka, který se k němu blížil, házel neutrální až pohrdavé pohledy. Až do první rány do břicha. Byla nečekaná. Byla bolestivá. A změnila Shrewdův pohled z opovržlivého na nechápající a zkřivený bolestí.
„Tak co, Shrewde? Co nového tady na Lexington, co?“, začal chlapík dřív, než přešla bolest. Teď už ho Shrewd poznal. Jeden z „vojáků“ Bonannovi rodiny. Rodiny s velkým vlivem.
„Nevím o ničem, co by stálo za řeč, pane“, vyhekal ze sebe Shrewd a rukou se snažil si rozmasírovat zasažený žaludek. Kolem prošla Marry a nevěnovala mu ani pohled. Dneska žádný obdivný hvizd a mrknutí očkem. Dneska bolestné vzdychání a oči plné strachu.
„No tak to se asi změní, chlape“, zaburácel elegán a narovnal Shrewda o zeď dobře mířenou fackou. „Neslyšels, že by tu někdo nabízel spoustu peněz za dobře vychytanej úkryt? Co? Nevíš o někom, že by schovával jednoho úlisnýho křiváckýho úředníčka? Jestli jenom něco málo víš, koukej mi to říct, ty chlape mizerná…“
Shrewd si olíznul koutek, ve kterém cigaretu vystřídala kapka krve z proraženého rtu a řekl: „Slibuju pane, že budu dávat větší pozor. Teď vím docela jistě, že na celý Lexington Avenue žádnej takovej křivák, jak o něm mluvíte, není. Nikdo nezná tuhle ulici líp než já, pane. A kdybych se něco dozvěděl, tak vím, v jakým baru mám hledat pana Bonanniho a jeho lidi a určitě bych tam zašel. Slibuju.“
„To bych ti taky radil, hochu“, prohodil elegán a nadhodil si dlouhý těžký kabát širokými rameny, aby zdůraznil svou převahu a klid. Překvapivě hned další větu ale začal poněkud smířlivěji: „A nemysli si, když dobře budeš koukat a poslouchat, tak ti možná přispějeme na nějaký lepší hadry, tyhle už se rozsejpaj, že jo. Škodnej rozhodně nebudeš.“
„A pane,“ zdvihnul oči stále ještě plné bolesti Shrewd, když chlápek už skoro nasedal zpátky do auta. „Co vlastně udělal ten křivák a kdo to je?“
„Jmenuje se Pacco a staral se o nějaký finanční věci moc vlivnejch pánů, chápeš. A pár šlupek se mu zadřelo za nehtama. Víc vědět nemusíš. Hledá ho teď pár lidí ze všech rodin, co tu jsou, to si piš. Takže se nezapomeň dobře dívat a hlavně nikomu nic neříkej, když to nebudu já nebo někdo od pana Benonniho! A zastav se pozejtří v baru, víš kterým, možná bych měl pro tebe nějakou drobnou prácičku, když znáš tak dobře tuhle ulici.“
Auto se rozjelo a Shrewd si znovu rozmasíroval břicho, které pořád bolelo. Kdo ví, řekl si. Třeba tahle rána do žaludku byla osudová a třeba se mi ten samej žaludek naplní nějakýma dobrotama, když budu pozorně koukat kolem sebe a sem tam udělám nějakou tu službičku těm nóbl pánům…