“To zvládneš,” prosvištělo mu hlavou, když se otevřely dveře výsadkového modulu a on se vykoulel do volného prostoru. Kilometr nad žlutošedým povrchem nehostinné planety Zerta, vesměs písečné planety typu sedm, plné nerostných surovin, kterých je na Zemi už dávno nedostatek.

Byl členem pracovního týmu jedné z nejmocnějších korporací současného světa, týmu, který připravoval jiné planety na příchod lidí. Terraformace – to byla jeho práce. Jenže tady na Zertě se něco podělalo a jen on a pár vyvolených tušil co. Pět let, nutno podotknout pozemských let, protože tady na Zertě trvá rok jen několik málo dní, po prvním pokusu o terraformaci se slibně rozběhnutý proces zastavil, dokonce úplně zvrátil. Spojení se přerušilo, agregáty přestaly pracovat, stavby začaly rychle chátrat v nehostinném prostředí. Zřejmě nepřežil nikdo, zdá se.

Řítil se bez kontroly dolů k povrchu, silné vichry si s lehkostí pohazovaly jeho gumovým výsadkovým projektilem a bičovaly jeho povrch deštěm písku, který ale směřoval zespoda nahoru. Jeho oči se snažily proniknout písečným závojem, hledal a podle barvy rozpoznával další přistávací kokony ostatních členů jeho týmu, ale i konkurence a snažil se odhadnout místa jejich dopadu, místa jejich přistání.

Byl součástí prvního výsadku nad zdecimovaným městem Urkaš. Zbytky budov dole na povrchu jen dávaly tušit, co byla elektrocentrála, co těžební vrty, nebo obranná dělostřelecká postavení. Být obyčejným členem týmu, jeho primárním zájmem by bylo prásknout s sebou v obřím nafukovacím gumovém přistávacím kokonu někam poblíž svého budoucího pracoviště a rychle se ukrýt v bezpečí. Pokud vůbec ruiny staveb bezpečí skýtala. “Jenže kam přistát chcete a kam nakonec přistanete, to má v moci Zerta”, uvědomil si vteřinu předtím, než se první gumové kokony jeho spolupracovníků, ale i konkurenčních výsadkářů z jiných korporací usilujících o nadvládu nad Zertou, poprvé dotkly písku, aby se vzápětí na několik dlouhých chvil mohutným odrazem vymrštily zpátky do písečného deště.

Představil si, jak mnozí z nich zakleli, když jejich kokony po několikerých gigantických skocích a přistání konečně splaskly a oni zjistili, že jsou daleko od svých cílů, daleko od svých nejbližších zařízení. Zamhouřil oči, jako by se bál, že písečná bouře mu je i přes sklo přilby zasype ostrými krystalky a vzhlédl vysoko k neexistujícímu nebi, kde zahlédl blikající signální světla výsadkových modulů, které se obracely vysoko v bezpečí nad písečným cirkusem pro další výsadek. Vysoko v bezpečí nad písečným cirkusem byl i jeho kotevní modul, ke kterému byl připoután jeho kokon, který se teď se škubnutím nataženého lana zastavil z volného pádu. On na Zertu nedopadne! On je vyvolený! On bude celé to nastávající šílenství, které si zatím neuměl představit ani ve snu, pozorovat a řídit ze svého kokonu zavěšeného bezpečně na laně nad planetou.

Poslední, co mu proběhlo hlavou, než dole na Zertě začala ta mela, byla slova jednoho z nejlepších progresorů na Zemi, Maxima Kammerera: “Progresorství je jedna z nejobtížnějších disciplín v celém vesmíru. Musíte se umět naladit na mentální vlnu prakticky libovolného tvora kdekoli v universu, abyste poznali jeho pocity, vůli, záměry a pohnutky. Musíte citlivě rozhodnout, kdy Vaše vměšování do jeho světa, do jeho chování, do jeho vědomí je v souladu s prospěchem všech a kdy zasahovat nemůžete či dokonce nesmíte. To odděluje dobrého progresora od špatného, to odděluje člověka od barbara. Nalaďte se na energii vesmíru a buďte jejím vyslancem, ať už je svět kolem Vás jakýkoli…”

Zhluboka vydechl nad tíhou toho poselství a vědomí, že teď přišla chvíle, kdy ho bude muset naplnit. Zavřel oči a otevřel svou mysl všem tvorům tam dole pod ním. Zasáhl ho náboj emocí, který se na něj valil odspodu z povrchu planety Zerta. Právě ve chvíli, kdy se poprvé otevřela země a první nešťastník se stal obětí tvora, na něhož se dnes musí stůj co stůj naladit. Obětí Olgoje Chorchoje.