Sníh jiskří na Slunci. Nebe je modré a hluboké. Vzduch je studený a ostrý jako břitva. Nebo spíš jako hrany jeho běžek, co si právě nasazuje. Za tři minuty to vypukne. Závod s hromadným startem. Hantýrkou „masák“. Rozhlíží se kolem sebe a hledá svoje místo na startu. Mezi spoustou dalších závodníků. Panuje nervozita, rivalita a přesto všechno zastřešuje přátelství.

Tenhle kolotoč je stejný každou zimu. Tenhle kolotoč je skoro stejný každý týden. Jen tratě a počasí se mění. Světový pohár v biatlonu už prostě takový je. Narvané arény diváky, tratě obsypané vlajkami, řehtačkami, horskými rohy ve spreji. A někdy i nepříjemným pachem dusivého cigaretového kouře, když člověk míjí skupinku skandujících kuřáků. Je to ještě vůbec fanoušek?

Našel svoje místo v chumlu startujících atletů a čeká na startovní výstřel. Tep jeho srdce buší do spánků v neúprosném rytmu odpočítávající čas do startu. Tři, dva, jedna. Lavina se pohnula. Na okamžik disciplinovaně a identicky, jak se na takovou smečku zkušených závodníků sluší a patří. Ale za chvíli už nekompromisně. Slyší cinkot hůlek, jak o sebe narážejí v nepřehledném hroznu soupeřů. Navzájem si lokty vymezují svůj prostor. Navzájem na sebe pokřikují, aby celý tenhle valící se rychlovlak neskončil v jednom kotrmelci na sněhu. Hlídá očima stopu a pečlivě zvažuje, kam posune svou lyži. Snad jen do prvního stoupání. Snad jen do prvního sjezdu. Ale určitě jen první střelby. Pak se celý chuchvalec roztrhá a na trati bude volněji.

Dneska se ale jede v ostrém tempu. Stále slyší kolem sebe dech a hekání soupeřů. Rozestupy se zvětšily na desetiny vteřin, tu a tam na vteřiny. Svistot lyží po upraveném sněhu zní jako když gilotina letí vzduchem na krk odsouzence. Vystoupal na nejvyšší bod na trati. Tam, kde by rekreační lyžař zastavil a dal si zasloužený odpočinek po náročném stoupání, musí on zkoncentrovat svoje smysly a na lyžích užších, než je kolejnice vlaku, se spouští dolů z kopce. Takový je zákon trati – kolik metrů nastoupáš, tolik jich pak na okruhu musíš i sjet dolů. Nebo taky naopak. Každá trať je jiná, ale tenhle zákon platí na všech.

Konečně rovinka. A za dvěma zatáčkami i střelnice. Vjíždí do arény, do toho hučícího úlu, do toho kotle plného diváků. Někdy ani na fotbal nepřijde tolik fanoušků. Je to fantastický pocit. Pohled zabloudí na praporek s indikací větru, když volně dobruslí ke svému střeleckému stavu. Naučeným pohybem chytá svou zbraň, kterou si doteď vezl na zádech, aniž by jí už nějak registroval. Rychle odložit hůlky, zakleknout, zalehnout. Srovnat dech. Nádech, výdech, nádech…. S každým pohybem rozdivočelých plic se terč na konci mířidel pohne o celé galaxie. Jen pár vteřin na to, aby dostatečně zklidnil svůj namáhaný organismus. A dostat ten správný rytmus. Kolem něj už práskly první rány. Terče s typickým zazvoněním padají. Poprvé tiskne spoušť. I jeho terč se poroučí. Rytmus, rytmus… Ukazovák a palec naučeným pohybem, který už ani nevnímá, vyhazují prázdnou patronu a do hlavně vkládají další náboj. Cvak. Cink. Výdech. Nádech. Cvak…

Odjíždí ze střelnice s čistou položkou. Ale není sám. Před ním se několik běžců už vydalo na trať, několik jiných se poslušně zařadilo na trestný okruh. Protíná časomíru na výjezdu ze stadionu. Tělo se napíná jako pružina a už zase pracuje v pravidelném rytmu. Při jednom záběru hůlkami plnou silou jeho silných paží se ohlédne na velikou obrazovku, která se plní průběžnými výsledky. Je šestý. Třináct vteřin. Z arény se ozývají poslední výstřely. Diváci jásají radostí při každém úspěchu jejich oblíbence a smutně bučí, když terč nepadne. Miluje tuhle atmosféru. Miluje tenhle sport. Kombinace fyzického vypětí a maximální koncentrace se pravidelně střídá okruh co okruh. Ještě třikrát, proletí mu hlavou, když opustí stadion a širokou tratí uprostřed nádherných stromů se vydává stíhat svoje soupeře. Biatlon je nádherná disciplína…