Roderick Shoehardt ležel připláclý k zemi s tváří zanořenou do půlky v bahně za náhrobním kamenem. Přimhouřenýma očima plnýma bláta sledoval kužel světla, který pročesával křoví v jeho nejbližším okolí. Do ostrého bílého světla se v pravidelném rytmu vpíjely měkké odstíny modrých a červených pulzujících odlesků policejního majáku na střeše posledního modelu Dodge Chargeru. Vždycky, když se světlo reflektoru vzdálilo, si Rod dovolil ten luxus vyndat tvář z bahenní lázně, nadechnout se zhluboka vzduchu, otevřít oči skoro dokořán a dohlédnout přes větve jeřabiny až k autu. To stálo nějakých dvacet metrů od Rodericka, motor tiše předl a z výfuku vycházely lehounké obláčky ohřívající mrazivý vzduch za zádí vozu. Tam – ještě před hranicí Pásma – byla třeskutá zima. Tady uvnitř v Pásmu se teplota měnila s každým krokem, nebo spíš s každým decimetrem, který Roderick plazením překonával.

To, že on byl uvnitř a oni venku, bylo to jediné, co ho v tuto chvíli od nich chránilo. I ten nejposlednější policajt z Harmondu věděl, co je Pásmo zač. I ten nejposlednější policajt věděl, že do Pásma chodí jen magoři nebo stalkeři. Ne každý magor se ale stane stalkerem, zatímco každý stalker má dobře našlápnuto stát se magorem. Magorem ochotným plazit se blátem, mokrou travou, hustým křovím s ostrými ostny. I když poslední hodinu už se Rod ani nepohnul a nehnutě ležel necelý metr od velké louže ježibabího rosolu. Ježibabí rosol byla jedna z nejhorších pastí, na kterou mohl stalker v Pásmu narazit. Roderick se ani neodvážil pomyslet, kolika stalkerům právě tahle louže rozpustila ruku nebo nohu až na kost, když jí svou nepozorností do louže ponořili. Jenže cesta, kterou si Roderick dnes vybral na opuštění Pásma, vedla právě kolem ní.

Za okny Dodge cítil pozorné pohledy obou policistů. Kdyby se odvážil zvednout víc hlavu a pohlédnout směrem k nim, bělma jejich očí by ho mohly vyvést z Pásma jako reflektory pobřežních majáků v nedalekém přístavu. Tam měl ještě před hodinou namířeno. Tam měl prodat svůj dnešní úlovek z Pásma – čtyři náramky povzbuzující procesy lidského těla, dva dudlíky s tou nekonečnou energií, kterou nikdo neví kde braly a několik černých kapek, které dokázaly měnit frekvenci světelných paprsků, které na ně dopadaly. Super úlovek. Jenže loď, plující pod ruskou vlajkou, kterou vedl kapitán s kapsou plnou peněz od ruských překupníků s předměty z Pásma a který měl dnes v noci všechno od Rodericka koupit, právě v dálce houkala signál při opouštění přístavu. Roderick vzteky povzdechl, až kousek bahna odletěl od koutku jeho pusy, kterou bahno už málem z půlky zaplnilo.

Zdálo se, že policisté nikam nespěchají a že jsou ochotní čekat na svou kořist celou noc. S bedlivýma očima stále zanořenýma do tmy Pásma pomalu přežvykovali koblihy a zapíjeli je teplým kafem z nedalekého bistra. I v něm se vždycky dal najít někdo, kdo byl ochotný od stalkerů koupit jejich úlovky z Pásma. I v něm se ale vždycky dal najít někdo, kdo byl ochotný dát policistům tip, že nějaký stalker chce v noci jít do Pásma a chce zkusit své štěstí. Všechno v tomhle městě se prostě točilo kolem Pásma, kolem předmětů z Pásma a kolem stalkerů, policistů a překupníků.

Roderick už ani nedoufal, že se Dodge někdy rozjede a konečně mu uvolní cestu z Pásma. Nekonečné minuty v bahně si krátil představami o Zlaté kouli, nejcennějším předmětu z Pásma. Nikdo ho zatím z Pásma nevynesl, protože ho nikdo zřejmě ještě nikdy nenašel. Stalkeři ve městě se rozdělili na dvě skupiny. Jedni z nich už v existenci Zlaté koule nevěřili, všechno kolem ní považovali za legendu a svoje aktivity v Pásmu plně soustředili na sbírání těch předmětů, které se daly dobře zpeněžit. Druzí z nich, a mezi ně patřil i Roderick, věřili v existenci Zlaté koule i v její schopnost měnit lidské životy. V její schopnost šířit štěstí, plnit sny a uzdravovat. A Roderick měl setsakra velký důvod, proč tuhle kouli potřeboval.

(obrázek z http://ruwar.deviantart.com/ – nádhera)